Sedím v přijímací kanceláři náměstka policejního prezidenta pana pplk. Mgr. Oldřicha Martinů. Vedoucí kanceláře i sekretářka se příjemně usmívají, nabízejí mně kávu a omlouvají náměstka. Je na důležitém jednání mimo budovu. Chápu. Říkám, že to nevadí, že tedy půjdu pryč a téma rozhovoru zanechám. Ne, ne, souhlasně odpovídají, pan Martinů o vás ví a máte počkat. Za 10 minut vchází do dveří mladý muž a zve mě do své pracovny. Nechci obtěžovat, tak začínám opatrně a podávám mu otázky na papíře. Čte si je a reaguje slovy: já budu radši povídat.

A tak začíná, vypráví o sobě, o rodině, o práci, o sportu. Září z něho pohoda a optimismus, který se na mě přenáší, ačkoliv jsem přicházela k němu s mírně pesimistickou náladou. Poslouchám, zapisuji vše svými hireoglyfy a zkratkami, občas se na něco dotáži. Zjišťuji, že je to člověk jako všichni ostatní, má své starosti i radosti. Líbí se mi však jeho filozofie a životní krédo.


Co pro vás znamená sport, sportovní aktivity a rekreační aktivní pohyb?

Pohyb chápu jako součást života, pohyb je vlastně život. Vyrůstal jsem v Humpolci. Když tak vzpomínám, tak jako kluk, který přijde domů, jsem odhodil školní brašnu a už jsme se honili s kamarády za míčem, jezdili na kole, v zimě bruslili, hráli hokej, skákali na lyžích ze sněhových můstků, které jsme nejdříve pracně vybudovali. Na střední škole jsem byl zapálený baskeťák, dokonce jsme se probojovali do dorostenecké ligy. Byl jsem rozehrávač, ale člověk s výškou 178 cm nemá ve vyšších soutěžích šanci. Tak jsem zkoušel volejbal a stolní tenis. Dnes jsem už jen rekreační sportovec. Když opravdu nemám v pracovních povinnostech čas, tak to řeším i tak, že vybíhám domů i do kanceláře po schodech a nepodlehnu vymoženosti výtahů. Nahoře pak dýchám, tepovou frekvenci si radši ani neměřím. Se svými dvěma dcerkami jezdím v zimě lyžovat, jak se oteplí, jezdíme na kole. Dělám jim technického poradce, lékaře, povzbuzovače, holky říkají, že i honiče. Ale já si myslím, že to tak není. V žádném případě jim nechci sportování otrávit, naopak. Vždyť víte, že v dnešní době umět se pohybovat, umět jazyky, umět zahrát na nějaký hudební nástroj, to je šance jak mohou mladí lidé snáz vstoupit do života či do společnosti a prosadit se. Máme doma i pejska – „čivavu“, procházky s ním jsou pro mě taktéž povzbuzující.

V zaměstnání se setkávám s mnoha lidmi. Když tak přemýšlím, zjišťuji, že se většina snaží nacházet správný životní styl. Jíst zdravě, nepřejídat se, sportovat, nekouřit, nepodlehnout ani příliš alkoholu. Myslím si, že tento trend se u nás dost rozšiřuje a že spousta lidí si nutnost takové životosprávy uvědomuje. S kolegy tak hraji občas tenis nebo „skvoš“. Škoda, že Stromovka byla zatopena. Ještě vloni jsme trénovali pravidelně, teď mohu říci, že jen příležitostně. Mám radost taky z fotbalu. To se mi vyplaví tolik endorfínů, že veškeré stresy ze mě spadnou a já pohlížím na řadu problémů úplně jinak. Přiznám se, že chodit do posilovny a zvedat činky mě nebaví. Mám opravdu radši kolektivní sporty. Ve volném čase bývám i pasivním účastníkem sportovních aktivit jako televizní divák. V poslední době jsem byl mile překvapen výkonem našich biatlonistů a lyžařů. Nejvíce mě potěšilo, že Katka Holubcová, Martin Koukal, Zdeněk Vítek a Lukáš Bauer jsou sportovci zařazení do resortního sportovního centra odboru sportu MV. Když jsem opravdu v tísni, pak používám internet jako rychlý zdroj informací o všech výsledcích.


Do oblasti vašeho řízení spadá vzdělávání, služební příprava a sport policistů. Jak si fungování této oblasti představujete? Co vás trápí?

Jak ze současných zkušeností, tak i ze svého působení na správě Středočeského kraje vím, že výsledky prověrkových testů policistů neodpovídají požadavkům, které jsou na policisty kladeny. To dokazuje i několik případů z nedávné doby, kdy došlo k náhodným výstřelům při čištění zbraně. Policista by měl být „chlap“, musí umět střílet či dokázat si poradit s protivníkem. Musí být k výkonu fyzicky připravený, zdatný, musí být i psycholog, neboť by měl umět odhadnou, kdy zakročit důsledně, tvrdě, represívně a kdy by měl člověku poradit, pomoci, posloužit. A to není jednoduché. Vyžaduje to neustálou celoživotní přípravu a vzdělávání. Velkým problémem, s kterým se policie potýká, je nedostatek příslušníků pořádkové a dopravní policie. Muži jsou pak neustále ve službě a čas na výcvik a tělesnou přípravu jim chybí. To se samozřejmě projeví v jejich fyzické a psychické odolnosti a následně i u prověrek. Ideální stav nastane až každý policista bude mít potřebu pohybovat se a nebude k služební přípravě přistupovat jako k nutnému zlu. Velkou úlohu při tom sehrává existence sportovních policejních klubů, které nabízejí svým členům sportovní vyžití v řadě oblastí. Vždyť všechny sporty, i fotbal, i lední hokej, skvoš, lyže nebo třeba volejbal, pomáhají při vytváření harmonického stavu jedince. Zvyšuje se kondice, člověk si odpočine, psychicky relaxuje, zkrátka policista to potřebuje jako sůl po své náročné práci. Někdy je toto vše podceňováno. Samozřejmě je potřeba vše skloubit, nic nepřeceňovat ani nepodceňovat. Všechny soutěže, které pak pořádají odbor sportu MV, Policejní prezidium ČR, UNITOP ČR nebo sportovní kluby jsou důležité pro setkání policistů a porovnání jejich kondice. Vítám tak soutěže, které navazují na služební přípravu, to znamená střelecké závody a soutěže, kde dochází k přímému kontaktu se soupeřem.


Jaký máte názor na veřejně prospěšný program vyhlašovaný MV a zaměřený na tělesnou a střeleckou přípravu příslušníků Policie ČR a jejich dalších sportovních aktivit a rekreačně-pohybových aktivit zaměstnanců MV nebo Policie ČR, zaměstnanců organizačních složek státu a příspěvkových organizací zřízených MV, to vše v rámci specializované činnosti občanských sdružení – sportovních klubů polici sdružených v UNITOP ČR?

Jsem pro jeho existenci. V dnešní době, kdy víme, že rozpočet státu je napjatý, je potřeba zvažovat, co má prioritu. Pohybové aktivity určitě. Nutné je však, aby státní dotace, která se na program dává, byla správně rozdělena a opravdu účelově a cílově zaměřená. Přimlouval bych se k větší návaznosti na výcvik policistů. Pak to je efektní a smysluplné. Nutné je i to, aby se smysl dotace více prezentoval lidem, kteří nemají ke sportu vztah.


Jak vnímáte spolupráci Policie ČR, MV, UNITOP ČR a SKP?

Smlouva uzavřená mezi MV a UNITOP ČR má bezesporu velký význam. Nutné je i uzavírání těchto smluv na nižších článcích. V praxi jsem se však nesetkal s tím, že by i beze smluv spolupráce neexistovala. Zkrátka je to v lidech. Ti, kdo chápou potřebu fyzické přípravy a sportu, není třeba dlouho vysvětlovat, jak dobrá spolupráce je. Byla by velká škoda, kdyby celý systém v policejním sportu, třeba kvůli nedostatku peněz zaniknul. Budovat něco znovu, co už tu jednou fungovalo, je strašně obtížné.


Co byste chtěl vzkázat čtenářům?

Jsem optimista, ale na věci a dění kolem sebe pohlížím reálně. K tomuto postoji mně pomáhá sport. Vrcholový sportovec nejsem, nemám ani mnoho koníčků, neboť mi to nedostatek času nedovoluje. Pohyb a rekreační sportování mi však pomáhá řadu věcí zvládnout. Mám i prima manželku,která to chápe a nebrání mi, když si jdu o víkendu zahrát s kamarády fotbal, tenis nebo vyjedu s dcerkami na kole. Mám pak jinou náladu, na všechny problémy pohlížím povznešen. Jsem příjemný na okolí a vše jde nějak snáz. Zkuste to i vy, vážení čtenáři. Dělejte to, co vás baví, co vás uspokojuje, co vám přináší radost ze života, a možná nám všem bude líp.

Dívám se na hodinky. Páni, již více jak hodinu si povídáme. Nechci více pana náměstka zdržovat, vím, že má řadu jiných povinností a úkolů, které bude muset splnit, a já jsem mu možná právě dnes ukradla čas na to, aby si mohl jít zasportovat. Takže už mi nic jiného nezbývá než poděkovat, rozloučit se a popřát hodně zdraví a úspěchů.