Jičín – brána do Českého ráje, město pohádek, loupežník Rumcajs a Manka s Cipískem - večerníčkové postavičky žijící v lese Řáholci, Valdštejn, náměstí s podloubím a s kašnou uprostřed, Valdická brána, Lipová alej, Libosad, Zebín, Veliš, Čeřovka, rybník Kníže, Prachovské skály,... , to jsou pojmy, které se mi s Jičínem a jeho okolím vybaví. Snad je to vzpomínka na dětství a mládí tady strávené s myslí nezatíženou starostmi a povinnostmi. Idylka, jak má být. Ale i zde lidé žijí život spojený s prací, s každodenním koloběhem a řešením řady problémů. I zde žijí lidé, kteří sportují. Sport má v Jičíně zelenou.

Dobré zázemí tu má atletika, košíková, házená, fotbal, orientační běh, ale i judo. Navštívila jsem jičínský Sportovní klub policie, v jehož čele stojí pan Josef Letošník. Narodil se 4. ledna 1939, vyrůstal v Dohalicích u Hradce Králové. V roce 1953 přišel do Jičína studovat střední průmyslovou školu. Seznámil se se svou budoucí manželkou a po absolvování základní vojenské služby v roce 1960 se v Jičíně usídlil natrvalo. A po celou tu dobu až dodnes působí v oblasti juda ať už jako trenér, rozhodčí či zkušební komisař, vždy I. třídy. V současnosti zastává funkci předsedy Českého svazu juda. Za svou odvedenou práci byl oceněn zlatou plaketou EJU - nejvyšším vyznamenáním Evropské unie judo a zlatou plaketou Českého svazu judo.

Společně jsme na předcházející léta začali vzpomínat. Pan Letošník mi vyprávěl i o nynějších klubových radostech a starostech a o přáních do budoucnosti.


Povězte nám, co vedlo ke vzniku vašeho sportovního policejního klubu a na které sporty je zaměřen.

Náš klub juda se vytvořil již v r. 1953 v rámci Slávie Jičín, která vstoupila do TJ Jičín. Později byl založen v rámci klubu oddíl karate, který se však později osamostatnil. Po další přestávce vznikl oddíl aikida fungující až do současnosti. V roce 1994 jsme získali právní subjektivitu a o rok později vstoupili do UNTOPu a změnili název na Sportovní klub policie. Důvodem byla skutečnost, že řada našich členů se stala policisty či zaměstnanci policie, členy klubu byli i jejich rodinní příslušníci a další pracovali ve věznici ve Valdicích.


Takže jak vypadá členská základna v současnosti??

Máme širokou základnu, zejména mládeže. V současné době máme okolo 300 členů. Policistů, zaměstnanců policie a rodinných příslušníků je téměř 30 %.

Pravidelné tréninky jsou nezbytné pro vzrůst výkonnosti. Vyvrcholením je porovnání získaných dovedností při závodech. Na které soutěže jičínští judisté jezdí, jaké soutěže váš klub pořádá?

Samozřejmě že policisté startují na policejních mistrovstvích ČR v judu. V minulosti naši členové úspěšně bojovali i na policejních mistrovstvích Evropy. V roce 2005 obsadilo družstvo mužů SKP Jičín 4. místo v I. lize, dorostenci byli třetí v dorostenecké lize a starší žáci druzí na mistrovství ČR. V jednotlivcích získávají na mistrovstvích ČR Jičíňáci téměř pravidelně medaile a nejlepší z nich reprezentují Českou republiku na mezinárodních soutěžích. Dokladem toho je např. mistrovství ČR 2005 dorostu, kde jsme získali 3 mistrovské tituly.

Náš klub je ale i respektovaným a uznávaným pořadatelem soutěží nejen mistrovských, ale i mezinárodních a Jičín je v povědomí judistů i ze zahraničí.
Kromě Velké ceny Jičína, která má za sebou již 38. ročník, nás pověřuje Český svaz judo i pořádáním mezinárodních soutěží, které jsou zařazeny do kalendáře Evropské unie judo CZECH CUP pro juniory a Pohár olympijských nadějí pro dorost, kde startují reprezentace až 20 zemí. Samozřejmě, že pořádáme i turnaje ligové a řadu krajských a jiných turnajů zejména pro mládež.


Jmenujte alespoň některé známé osobnosti, jež prošly jičínskou judistickou školou a z tatami odcházeli jako vítězové?

Jičíňáků, kteří reprezentovali na mistrovstvích světa nebo Evropy všech věkových kategorií je celá řada. Nejznámější jsou asi Pavel Řezníček, Jiří Hubálovský, Milan Letošník, Roman Chynoranský, Radek Kyzivát, Jiří Šanda a mnoho dalších. V současné době si vede nejlépe Michal Vaníček, který reprezentuje Českou republiku v kategorii dorostu.


V dnešní době by se každý mladý člověk chtěl stát úspěšným fotbalistou či hokejistou. Není judo v zájmu mládeže na ústupu? Neexistuje i to, že aikido se stává populárnější než judo?

Samozřejmě, že jsou sporty, mající pro mládež v současné době větší atraktivitu a možná nejsou ani tak náročné jako judo. Navíc Jičín má aktuálně sporty, které jsou velmi úspěšné, takže se musíme snažit, abychom stále dostatek mladých zájemců měli. Pokud se týká konkurence juda a aikida, nijak si nekonkurujeme, ale spolupracujeme. Judo má výhodu v tom, že je zde tradice sportovních středisek. Od roku 1978 v Jičíně existovalo Tréninkové středisko mládeže a nyní Sportovní centrum mládeže.


Dříve judisté trénovali hlavně v malé tělocvičně na Novém Městě. Po vybudování sportovního areálu v Lipách v 70. letech jste určitě našli zázemí v něm. Jste spokojeni, je tento prostor pro přípravu vyhovující?

V době, kdy se postavil v Jičíně sportovní areál, jsme byli nadšeni. Nyní bychom už přivítali prostory větší. Jsme ale vděčni za to, že v areálu máme svou tělocvičnu (DOJO) a zázemí nejen pro judo, ale i pro aikido. Prostory tu s námi využívají i karatisté.


Kdy jste začal s judem vy? Na co nejraději vzpomínáte? Jak byste porovnal podmínky doby, kdy jste aktivně sportoval, s podmínkami, které mají současní sportovci?

Po příchodu na studia elektroprůmyslovky do Jičína jsem se přihlásil na judo,
které v roce 1953 v Jičíně právě začínalo. Průpravu jsem měl ze Sokola, fotbalu a hokeje. Judo jsem si oblíbil díky profesoru tělocviku Jaroslavu Bouškovi a trenéru juda z Hradce Králové Vladimíru Lorenzovi. Jak je vidět, zůstalo mi to na celý život. Podmínky pro sport za mého mládí a současné se srovnávat nedají. Dělali jsme sport pro zábavu. Nikdy nás tehdy nenapadlo, že by nám dokonce někdo něco platil. Ale to bylo před půl stoletím a je dobře, že dnes je to jiné. Vždyť jiná je i celá společnost, a tak je logické, že podmínky se výrazně mění. Na co nejvíce vzpomínám? Můj sportovní život nebyla jen samá vítězství a radost, ale i prohry a zklamání. Já si ale více pamatuji ty radostné okamžiky. Byl jsem trenérem několika generací, z nichž některým se blíží šedesátka a nejmladším není ještě třicet. Největší radost mám ale z toho, že když se potkáme, máme si o čem povídat, a že z mnoha z nich vyrostli slušní, úspěšní a prospěšní lidé. Vždyť posláním trenéra není jen vychovávat šampiony, ale připravovat mladé lidi na to, až svoji sportovní dráhu ukončí, aby se uměli úspěšně a slušně zařadit do života. Taky mám obrovskou radost, když se u nás v klubu objevují noví zájemci, kteří jsou již třeba třetí generací z celé řady jičínských judistů.


Na začátku nového roku mají lidé nějaká přání, dávají si určitá předsevzetí, jejichž splnění by je mělo dovést ke stanovenému cíli. Jaká je perspektiva Sportovního klub policie Jičín, jaké plány máte vy osobně a čeho chcete v dalším období dosáhnout?

Myslím si, že perspektiva klubu je dobrá. Máme kvalitní trenéry, funkcionáře a
hlavně sehraný tým pořadatelů, se kterým si můžeme troufnout na pořádání
jakékoliv soutěže. Já osobně již velké cíle nemám. Byl jsem profesionálním trenérem, reprezentačním trenérem, ústředním trenérem, sportovním ředitelem svazu judo a nyní začínám již desátý rok působit ve funkci předsedy Českého svazu judo. Více již dosáhnout nemohu. Moje cíle jsou v tom, abych to, co jsem pomáhal budovat, ať již v Jičíně nebo v českému judu, mělo skvělé pokračování a abych se mohl radovat z úspěchů českých a jičínských judistů.


Jste člověk, který nejen pro jičínské, ale i celorepublikové judo udělal hodně. Chcete určitě, aby judo i nadále bylo úspěšné. Nemáte strach, že až jednou skončíte, že se nikdo nenajde, kdo půjde ve vašich šlépějích?

Vše, co se mi podařilo, bylo jen proto, že jsem byl a doposud jsem obklopen lidmi, kteří něco umějí a na které se mohu spolehnout. O Český svaz judo strach nemám, protože zde vyrostli lidé, kteří mě určitě budou schopni nahradit a ještě mnohé zlepšovat. Vážím si toho, že ke mně mají úctu a respektují mě. Je to možná i proto, že jsem si ve vyšších funkcích svazu dokázal uchovat patřičnou a potřebnou dávku objektivity. Stejně tak si myslím, že v Jičíně bude vše pokračovat, i když v klubu, byť úspěšném, zase tolik zájemců o funkce a zejména pravidelnou práci není. Podařilo se mi však ve svých svěřencích zasít nejen zájem o judo, ale i zodpovědnost a další potřebné vlastnosti.